SMS soutěže o ceny
Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Jádro mnohých dovolených v Egyptě většinou spočívá v návštěvách starověkých pokladů, ať už jde o pyramidy nebo skvostné chrámy, stále více lidí v Egyptě využívá i dalších vábivých atrakcích. Za všechny jmenujme např. zájezdy zaměřené na potápěním se mezi neporušenými korály Rudého moře, na cestování po skvostné severoafrické přírodě, romantickou plavbu po Nilu nebo na hraní golfu. Jedinou řekou Egypta je Nil. Na Nilu byla v roce 1970 postavena Asuánská přehrada. Je 111 metrů vysoká, má rozlohu 5000 km², dlouhá je 500 km (zasahuje až do Súdánu), hloubka dosahuje 95 metrů a objem zadržené vody je 130 mld m³. Na severu Nil tvoří deltu o rozloze 24 000 km². Na pobřeží ji tvoří několik velkých lagun, oddělených kosami, na západě i východě delty je několik velkých jezer, z nichž největší jsou Majrút, Edku, Burullus (1900 km²) a Manzala (2400 km²).
18. prosince 1914 prohlásila Velká Británie Egypt svým protektorátem. Dosavadní chediv Abbás II. Hilmí byl sesazen a nahrazen sultánem Husajnem Kámilem. Po jeho smrti roku 1917 se sultánem stal Ismáíla Ahmad Fu´ád. Britové zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech.[3] Omezení dovozu zboží podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu. Egypt je známý především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu. Egypt je známý především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu.
V Tunisku operuje 5 leteckých společnosti a to Tunisair, Nouvelair, Karthago airlines, Tunis Avia a Tuninter.
Politický systém je prezidentský, s teprve druhým prezidentem. V Tunisku neexistuje demokracie v evropském smyslu slova, jde o policejní stát. Protože je Tunisko arabský stát v mezinárodní politice velmi umírněný, je faktická diktatura vládnoucí strany mezinárodním společenstvím téměř bezvýhradně tolerována. Tuniskou měnou je tuniský dinár (TD) dělený na tisíc milimů. Tuniský dinár není volně směnitelný.
Tunisko je arabská země s islámskou kulturou. V této zemi se nenařizuje žádné náboženství a panuje zde liberalismus ohledně náboženství, ale převažuje Islám. Tunisko je bezpečná země právě kvůli náboženství, Korán přikazuje věřícím chovat se slušně, také se tak oblékat a být tolerantní k ostatním. Podnebí se v Tunisku mění ze severu k jihu. Pobřeží Tuniska má letní teploty příjemně teplé (kolem 33 °C). Vnitrozemí Tuniska je horké, na jihu na Sahaře je až 50 °C ve stínu. Nejlepší měsíce pro návštěvu jsou: 2.polovina června-přelom září a října. Politický systém je prezidentský, s teprve druhým prezidentem. V Tunisku neexistuje demokracie v evropském smyslu slova, jde o policejní stát. Protože je Tunisko arabský stát v mezinárodní politice velmi umírněný, je faktická diktatura vládnoucí strany mezinárodním společenstvím téměř bezvýhradně tolerována. Tuniskou měnou je tuniský dinár (TD) dělený na tisíc milimů. Tuniský dinár není volně směnitelný.
Francie (francouzsky La France), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Součástí Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník).
Francie byla dlouhou dobu považována jako centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přitaženou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců z hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop.
Kromě 26 regionů a 100 departmentů se Francie skládá z dalších zahraničních teritorií, zemí, departementních kolektivit a zahraničních kolektivit. Zahraniční teritoria se neberou jako část Republiky Francie a nepočítají se rozlohou do teritoria republiky nebo EU. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro. Francie také kontroluje množství ostrovů v Indickém a Tichém oceánu, které nemají stále osídlení: Bassas da India, Clippertonův ostrov, Ostrov Europa, Glorieuses, ostrov Juan de Nova, ostrov Tromelin.
Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Původně zde byly čtyři kmeny : Keltové (Gálie a Bretaň), Aqkvitánci (Baskicko), Latinici a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďaná a Vikingové). Tyto kmeny se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě jedna vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, Židé z Východní Evropy a Maghrebu, Arabové, Berbeři, Černoši z Afriky a Číňané. Je odhadováno, že 40% francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou).
Území státu se člení na 20 krajů (regione) a ty dále na 109 okresů/provincií (provincia) a dále na obce, které jsou seskupeny v oblasti pod jednu větší zvanou comune. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, který tvoří Poslanecká sněmovna a Senát. Ústava je kontrolována Ústavním soudem. Prezident je volen parlamentem a krajskými sbory. Voliči volí své zástupce do senátu, parlamentu a regionálních rad. Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n.m. včetně nejvyšší hory Monte Bianco (Mont Blanc). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n.m.
V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85-90%). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Němec Benedikt XVI.). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám. Převažující národnost je italská (94%), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománců u východních hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Němců na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka. Hlavním městem je od roku 1871 Řím. Předtím to byl po sjednocení Itálie v roce 1861 Turín a od roku 1865 ho nahradila Florencie.
Spojené království má dále čtrnáct zámořských teritorií po celém světě, což jsou poslední zbytky někdejšího Britského impéria. Ani zámořská území se nepovažují za součást Spojeného království, ale ve většině případů mají jejich obyvatelé britské občanství a právo bydlet ve Spojeném království (platí od roku 2002). Britskými zámořskými teritorii jsou v současnosti Anguilla, Bermudy, Britské antarktické území, Britské indickooceánské území, Britské Panenské ostrovy, Falklandy, Gibraltar, Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, Kajmanské ostrovy, kyperské vojenské základny Akrotiri a Dhekelia, Montserrat, Pitcairnovy ostrovy, Svatá Helena, Turks a Caicos. Británie byla důležitým centrem osvícenství s velkým filozofickým a vědeckým potenciálem a významnou literární i divadelní tradicí. Bohatství Britské říše bylo stejně jako bohatství dalších velmocí té doby dáno využíváním kolonií, jež zahrnovalo obchod s otroky, a industrializací, která nastala po roce 1750. Výrazně tomu napomohlo největší obchodní loďstvo světa. Na počátku 19. století byl nicméně schválen zákon o zrušení otroctví a Spojené království se tak stalo prvním státem světa, který tento obchod trvale zakázal.
Spojené království zaujímá většinu rozlohy Britských ostrovů, skupiny ostrovů ležících severozápadně od pobřeží Evropy. Kromě dvou hlavních ostrovů, Velké Británie a Irska, je tu řada menších ostrovů. Proměnlivé, ale mírné podnebí Britských ostrovů je ovlivňováno Atlantským oceánem. Západní pobřeží je charakteristické vysokými úhrny srážek (díky větrům vanoucím od oceánu), východní (zejm. však jihovýchodní)pobřeží naopak výrazně sušší. Anglie je pojmenována podle Anglů ("Angle-Land")[1], jednoho z řady germánských kmenů, původem pravděpodobně ze severního Německa, kteří se v Anglii usadili v 5. a 6. století. Původně rozdělená Anglie se v 10. století sjednotila jako Anglické království, k němuž byl později připojen i sousední Wales, přičemž Anglie zůstávala nadále jádrem a mocenským centrem tohoto státu.
Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi. Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.
Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi. Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.
Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna je volena na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky a každá provincie zde má své 4 zástupce. Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.
Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny (španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostrovy.
V období 1945-1990 bylo Chorvatsko po Slovinsku druhou nejrozvinutější jugoslávskou republikou. V roce 1990 byl oficiální název změněn na Republiku Chorvatsko a v červnu 1991 vyhlásilo Chorvatsko spolu se Slovinskem nezávislost, což rozpoutalo válečný konflikt, který se s přestávkami vlekl až do roku 1995. Chorvatsko dnes usiluje o vstup do Evropské unie, který by se mohl uskutečnit roku 2010.
Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je nástupnický stát bývalé Jugoslávie, který se geograficky nachází na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb.
Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula.
V neposlední řadě, se Chorvatsko potýká s velkými rozdíly mezi regiony, což je způsobeno nerovnoměrnou politikou regionálního rozvoje. Zatímco se vlády soustředí na dynamický rozvoj pobřežních oblastí, vnitrozemí zůstává stranou, bez větších šancí na získání státních prostředků, které nutně potřebují k rozvoji. Šance na zlepšení tohoto stavu a na získání potřebných rozvojových dotací pro tyto regiony, dává členství v EU, které se v Chorvatském případě stane realitou v brzké době.
Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Přesto ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. Téměř 500 let trvající okupace zapříčila dnešní nenávist Řeků ke všemu tureckému. V letech 1941-44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie.
Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponésského poloostrova (odděleného od pevniny Korintskou úžinou) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Eubója nebo Dodekanés či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Iónském moři. Řecko má více než 15 000 kilometrů pobřeží a pozemní hranice dlouhé 1160 kilometrů.
Židé byli v Řecku přítomni posledních 2000 let. Nejstarší zmínka o řeckých Židech je nápis, datovaný asi 300-250 let před naším letopočtem nalezený v Oroposu, malém přímořském městě mezi Aténami a Boeotií, a cituje se v něm o “Moschosovi, synu Žida Moschiona”, který byl podle všeho otrokem. První řecká židovská populace se stala známou jako Romaniotové a jejich jazyk se stal známý pod názvem Jevanština (podle židovského slova pro Řecko “Javan”). Od 16. století a dále do budoucna, měla Salonica, město v severním Řecku, jednu z největších (tehdy převážně sefardických) židovských komunit na světě a také slušný základ rabínské tradice. Na ostrově Kréta hráli Židé důležitou roli v přepravních obchodech. Během 2. světové války, když bylo Řecko okupováno nacistickým Německem, bylo zavražděno 86 % řeckých Židů při vpádu Osy a přežila pouze menšina, přičemž většina z nich emigrovala do Izraele. Dnes je řecká židovská komunita odhadována na 4500 lidí.
Židé byli v Řecku přítomni posledních 2000 let. Nejstarší zmínka o řeckých Židech je nápis, datovaný asi 300-250 let před naším letopočtem nalezený v Oroposu, malém přímořském městě mezi Aténami a Boeotií, a cituje se v něm o “Moschosovi, synu Žida Moschiona”, který byl podle všeho otrokem. První řecká židovská populace se stala známou jako Romaniotové a jejich jazyk se stal známý pod názvem Jevanština (podle židovského slova pro Řecko “Javan”). Od 16. století a dále do budoucna, měla Salonica, město v severním Řecku, jednu z největších (tehdy převážně sefardických) židovských komunit na světě a také slušný základ rabínské tradice. Na ostrově Kréta hráli Židé důležitou roli v přepravních obchodech. Během 2. světové války, když bylo Řecko okupováno nacistickým Německem, bylo zavražděno 86 % řeckých Židů při vpádu Osy a přežila pouze menšina, přičemž většina z nich emigrovala do Izraele. Dnes je řecká židovská komunita odhadována na 4500 lidí.